Muž na kolejích
Všimli jste si, že ve všech knihách Jaroslava Rudiše hrají roli koleje, vlaky? Je to proto, že kdysi chtěl být strojvedoucím. Kvůli vadě zraku ale musel na svůj sen zapomenout. Když tedy vlaky nemůže řídit, alespoň jimi jezdí (nejen na trase mezi Českem a Německem, kde žije), a především o nich píše. Nejnovější kniha, o níž jsme si povídali na veletrhu Svět knihy v Plzni, se jmenuje Návod k použití železnice a je to zatím jeho největší "vlaková" zpověď.
Dá se o vás říct, že jste tzv. šotouš?
Já bych spíš řekl, že jsem železniční člověk. Pro mě je železnice součástí života. Není to jenom jet z Plzně do Prahy, ale především něco prožít, zažít, přemýšlet, napojit se na minulost železnice, stát se součástí celého toho systému, fenoménu.
Když si potřebujete trochu odpočinout, uklidnit se, jedete se projet vlakem?
Jasně, to jsem udělal mnohokrát. Nebo když mi nešlo psaní, vzal jsem si počítač do vlaku a jezdil třeba kolem Berlína nebo jsem na otočku dojel do Drážďan a zpátky a nebo z Vídně do Grazu přes Semmering, což je nádherná trať.
Máte za tu dobu mezi strojvůdci nebo průvodčími známé?
S některými už se opravdu známe. Když jezdíte některé tratě opakovaně, začínáte personál poznávat. Znám číšníky a kuchaře z jídelních vozů, kteří jezdí na Berlín, protože už tam jsem štamgastem. Ale nejsem jediný štamgast - je nás víc. Personál už ví, že ten si dá dvě piva, ten zase řízek a támhleten svíčkovou…
Jste členem nějakého sdružení milovníků železnice?
Nejsem. Vím, že je skupina na Facebooku, ale probírají tam spíš technická témata a tomu já zase tolik nerozumím. Ale z vlaků se známe.
Když jste kvůli špatnému zraku nemohl být strojvedoucím, proč jste třeba nechtěl být alespoň průvodčím?
Chtěl jsem být strojvedoucí nebo výpravčí, ale s těmi dioptriemi, které mám, to nešlo. Tak jsem šel na gympl a vlakové téma na čas opustil. Pak se ale zase začalo postupně vracet do života a teď po padesátce se vrátilo v plné síle. Rád jezdím vlakem, baví mě to. Jezdím i autem, ale větší vzdálenosti jako třeba Plzeň – Vídeň mám radši ve vlaku.
Máte nějakou oblíbenou trať?
Je to trať v Českém ráji – Stará Paka, Lomnice nad Popelkou, Libuň. S tou jsem provázanej. Pak mám hrozně rád i trať podél Labe z Drážďan do Prahy, z Prahy do Vídně a z Vídně do Terstu, to je moje vůbec nejoblíbenější trať přes Semmering. Je to pořád stejná trasa jako v polovině 19. století, projedete přes celé Slovinsko a pak do Terstu. Je to překrásný.
Jel jste někdy Orient-expresem?
Ne, to je určitě hrozně drahý. Mně stačí jet vlakem s dobrým jídelním vozem.
České dráhy nemají právě dobrou pověst. Když je srovnáte s drahami jiných zemí, jak si u vás stojí?
Já si nemyslím, že jsou České dráhy špatné. Myslím, že to dělají dobře a jsou mnohem lepší, než si myslíme. V Evropě jsou země, kde je železniční doprava skutečně tristní. Dálkové vlaky fungují bez jakýchkoliv problémů. V Německu mají České dráhy skvělý zvuk, třeba právě kvůli jídelnímu vozu, který je absolutní kult, špička v gastronomii svým servisem, kvalitou jídla i celkovým zážitkem.
Tam si dáváte řízky a svíčkovou, jak jste o tom mluvil při besedě na plzeňském Světě knihy?
Třeba řízek nebo svíčkovou, ale oni mají i velmi dobré sezónní nabídky, tak se vždycky těším, co nového budou mít.
Umíte některé jízdní řády z paměti?
Jasně. Vlaky jezdí v takovém rytmu, v taktu, takže to není složité si zapamatovat. Vím, že třeba vlaky do Berlína, protože těch je jen několik za den, jezdí v půlhodinovém intervalu. Když člověk často cestuje, tak už si pamatuje, kdy to jede na Hradec Králové, kdy na Brno...
Knížku Návod k použití železnice jste napsal ve vlaku?
Velkou část ano. Během cest, kdy jsem vzpomínal i na jiné cesty.
Kniha vyšla nejprve v Německu (do češtiny ji přeložila Michaela Škultéty). Je česká obálka stejná?
Ne, je jiná. I italská obálka vypadá jinak a kniha se tam jinak jmenuje. Místní nakladatelé si to přizpůsobí. Název Návod k použití železnice může někomu připadat zvláštní, ale je to proto, že v Německu jde o titul ze známé řady "Návodů", takže jsme ani jiný použít nemohli. V italštině nebo v polštině by ale takový název nefungoval, takže tam se kniha jmenuje jinak.
Bude i v další knížce, kterou určitě chystáte, hrát roli železnice?
Napsal jsem vánoční povídku, která teď vychází v němčině. Jmenuje se Vánoce v Praze, tedy Weihnachten in Prag, ilustroval ji Jaromír 99 a v Česku vyjde příští rok. Je to jenom malá knížka a jsou v ní tři železniční scény. V dalším románu ale téma železnice přece jen trochu opustím.
Jaké knížky rád čtete, ať už ve vlaku nebo i jinde?
Asi vás nepřekvapí, že mám rád železniční literaturu, železniční časopisy české i německé. Ve vlacích si často čtu, protože je to místo, kdy má člověk na čtení čas. Teď se chystám na poslední román Kateřiny Tučkové Bílá voda. Nedávno jsem znovu přečetl knihu svého oblíbeného rakouského spisovatele Thomase Bernharda Mýcení. Tu mám moc rád.
JANA MARXTOVÁ